Historie místní části a hájovny BUKOVÁ

Celá místní část BUKOVÁ která je součástí Javořické vrchoviny, byla až do roku 1918 ve všech dostupných historických mapách vedena pod názvem revír STOGLER, vymezený osadami MATĚJOVEC, KLENOVÁ, BLATO. Toto území v minulosti několikráte měnilo své majitele a hospodáře. Od 13. století to byli Vítkovci a poté, po roce 1526 až do roku 1604, bylo součástí majetku Pánů z Hradce, kteří patřili do rodu Vítkovců. V roce 1604 přešel tento majetek do rodu Slavatů. Ti byli starým českým panským rodem, kteří začali velmi dobře na svém panství zavádět polní, vodní, lesní a jiná hospodářství s pevnými organizačními celky. Ty byly organizačně na českorakousko-moravském pomezí zahrnuty do velkostatku Landštejn a velkostatku Jindřichův Hradec. Rod Slavatů podivnými cestami osudu vymřel po meči a v roce 1689 byl na tomto pomezí majetek rozdělen na dvě části tak, že území, ve kterém se v současné době nachází hájovna BUKOVÁ (do roku 1918 STOGEL a na mapě z roku 1864 STAGL), získali sňatkem Marie Josefy Slavatové s Heřmanem Jakubem Černínem z Chudenic, jako součást Hradeckého panství, Černínové z Chudenic.

Tímto dělením majetku se místní část revíru STOGLER (nyní BUKOVÁ) stává téměř hraničním územím mezi dvěma panstvími a to pánů z Herbsteina (l685-1846) poté Sternbachy ( 1846-1945), kteří získali panství Landštejnské a měli své sídlo na zámku v Třešti a Černíny z Chudenic, kteří měli své sídlo v Chudenicích u Klatov a panství rovněž vlastnili až do roku 1945.

Ti na svém velkostatku Jindřichův Hradec pod vedením JUDr. Františka Jaromíra, hraběte Černína z Chudenic,vytvořili Lesní správu Jindřichův Hradec se třemi polesími.(Klenová, Bažantnice a Černý les). V každém polesí byly tři hájovny. Hájovna STOGLER (nyní BUKOVÁ)se stala součástí polesí KLENOVÁ, (v některých dokumentech vedeno jako KLENOV). Tato organizační struktura Černínských lesů na velkostatku Jindřichův Hradec přetrvala, s drobnými územními změnami, až do roku 1945.

Místní část STOGEL (v mapě z roku 1864 uvedena jako STAGL) byla vytvořena a pojmenována ještě za panství Slavatů v letech 1684 – 1690 jako prostor pro přibližování, úpravu a skladování vytěženého dřeva z okolních velmi hustých, převážně listnatých lesů s druhovou převahou buků. Černínové, kteří tento majetek získali v roce 1689, pokračovali v duchu dobrého hospodaření Slavatů a na svém Jindřichohradeckém panství rozvíjeli, kromě lesního, polního a vodního hospodářství, manufakturní výrobu v mnoha dalších oblastech. (hutě, sklárny, koželužny, pivovary a jiná historicky prokázaná řemesla).

Na místní části STOGEL postavili v roce 1802 srubovou hájovnu nákladem 1.341 zlatých. Stavbu na zakázku Prokopa hraběte z Černínů, provedl mistr Václav Reissner z Jindřichova Hradce. Prvním hajným, který zde sloužil do roku 1812, byl Kašpárek Kašpar, který byl adjunktem na hájovně Jemčina. V roce 1820 zde zřídili výrobu dřevěného uhlí a manipulační prostory pro nakládání dřevní hmoty na koňské potahy. Dřevem a dřevěným uhlím zásobovali celé panství a zejména pivovary a manufaktury železáren v Bolíkově, Albeři, veškeré vytápěné objekty i domácnosti v panství a sklárny v Rožnově. Ve spolupráci se Šternbachy, kteří vlastnili velkostatek Landštejn, k tomuto vybudovali systém lesních a polních cest na Rožnov, Blato, Landštejn a Vitiněves.

Dle archivních knih byla v letech 1820–1822 postavena v prostoru STOGEL, jako lesní zařízení, další dřevěná budova pro ochranu pracovníků, potahů a nářadí před povětrnostními vlivy. Zároveň i pro možné přenocování pracovníků s možností poskytnutí občerstvení při častých honebních akcích v daném polesí.

Velkou zajímavostí je také skutečnost, že se na tehdejší hájovně v roce 1828 občas skrýval J.G Grasel, který pobýval v osadě Blato. Při častých policejních raziích osadu opouštěl a skrýval se na STOGELU (nyní BUKOVÁ).

Na návrh lesmistra Jiřího Wachtla ( pracoval na tomto panství a v této funkci po svém otci Janovi od roku 1838 až do roku 1876) bylo celé lesní hospodářství zdokonaleno v této části jindřichohradeckého panství a v polesí Bažantnice, Klenová a Černý les došlo k některým úpravám. Mnohá lesní zařízení byla na příkaz hraběte Jaromíra Černína modernizována a nová vystavěna. To se týkalo i dřevěných staveb na manipulačních prostorech STOGEL. (nyní BUKOVÁ).

Plány na přestavbu lesovny Klenová a hájovny STOGEL (od roku 1918 BUKOVÁ) na stavby z kamene, cihel a dřeva, vypracoval v roce 1893 a realizaci řídil mistr Jan Kocáb, který byl, v rámci lesnické inspekční kanceláře v Jindřichově Hradci, pověřen výstavbou a údržbou lesnických zařízení na Jindřichohradeckém panství.

Ve svém velmi jednoduchém projektu, který se, žel, nepodařilo v archivech dohledat, navrhl solidní stavby s kamennými základy a cihelnou nástavbou z cihelen ALBEŘ a NOVÁ BYSŘICE. Nad druhým nadzemním podlažím byla hrázděná konstrukce s mohutným krovem pokrytým do roku 1909 dřevěnými šablonami (šindele) a poté v roce 1922 břidlicí (schiffer). Vnitřní uspořádání zabezpečovalo možnost bydlení lesního personálu a vytvářelo daleko větší komfort pro zabezpečení častých loveckých akcí v celém revíru.

Přestavba byla zahájena neodkladně a dokončena v roce 1896. Zaměření jejího půdorysu se nezměnilo do současné doby. Dostatek vody poskytovaly dva prameny v místě stavby a bystřina Dračice, jejíž meandry vytvářely zázemí celého prostoru. Hájovnu po její dostavbě převzal do užívání, dle záznamu v archivované knize “Stavby a opravy lesnických budov”, lesní inspektor Waldemar Maresch(pracovník Černínské lesní zařizovací kanceláře v Jindřichově Hradci v letech 1869-1912). V hájovně v této době sloužil hajný Janeček Karel až do roku 1914. Ten musel po zahájení války narukovat a padl v Haliči v roce 1916. Hájovna nebyla obývána a poněkud chátrala. V takovémto stavu se budova zachovala až do konce první světové války v roce 1918. Lesy v celém prostoru STOGEL (po roce l918 polesí BUKOVÁ) poskytovaly v průběhu celé první světové války dostatek úkrytu pro zběhy jak české tak německé i jiné národnosti (tak zvaný ZELENÝ KÁDR) a byly mnohokráte pročesávány rakousko-uherským četnictvem. Jako základna pro řízení těchto operací sloužila dočasně i hájovna BUKOVÁ.

Konec l.světové války do značné míry poznamenal i osudy polesí STOGLER i samotné hájovny. Na počátku roku l919 byla část polesí KLENOVÁ přejmenována ze STOGLER na polesí BUKOVÁ a také samota tvořená hájovnou STOGEL byla ztotožněna se jménem BUKOVÁ. Tak jsou také uvedené názvy uváděny v mapách vytvořených po roce 1919.

Protože se první pozemková reforma v létech 1919-1920 lesů v majetku šlechtických rodů nedotkla, plnila nadále svoji funkci při lesním hospodaření, které řídila Černínská lesní zařizovací kancelář v Jindřichově Hradci.

V roce 1924 byla k hájovně, mimo objekt, postavena dřevěná stáj pro ustájení 2 párů koní a uložení bryčky. Hájovna BUKOVÁ byla postupně udržována hajnými či lesními, kteří zde vykonávali panskou službu. Od roku 1918 do roku l936 hajný Krajtr Jindřich a poté do roku 1938 hajný Neužil Josef. Další základní rekonstrukce budovy byla provedena v roce 1936-1937, kdy byly na základě příkazu Eugena hraběte Černína (na všech dokumentech se již od roku 1934 podepisoval Czernin) obnoveny krovy a provedeno nakrytí pálenou krytinou dovezenou z cihelen Khon ve Šlapanicích.

V roce 1939 byla tato část Jindřichohradeckého panství, včetně hájovny BUKOVÁ, včleněna do Sudet a stala se součástí Velkoněmecké říše. Český hajný Josef Neužil byl se svojí rodinou odsunut do vnitrozemí protektorátu Čechy a Morava. Lesy i hájovna nadále zůstaly v majetku Černínů z Chudenic, avšak spravovány a využívány byly pod přísnou kontrolou německé moci.Tato část lesů byla organizačně spojena s částí lesů Landštejnského velkostatku, patřící baronu Sternbachovi a řízeny německým správcem ze Starého města (Altstadt).

Na hájovnu byl dosazen německý hajný Herrman Franc se svým pomocníkem Schmalzbauerem Josefem. Jejich úkolem bylo odborně řídit těžbu a zpracování dřeva z prostoru Buková, silami francouzských vojenských zajatců, kteří byli v zajateckých táborech Staré město a Lanštejn. (dle dokumentace jich bylo kolem 300). Černínové se přihlásili v roce 1939 k německé národnosti a v celém svém panství aktivně spolupracovali s německou i okupační protektorátní mocí. Hájovnu umožnili využívat i německé pohraniční stráži. Proto jim byl v roce l945 celý jejich majetek na území Československa zabaven na základě Dekretu presidenta Edvarda Beneše č. 12/1945 Sb. Celý majetek přešel do majetku Československého státu.

Na základě rozhodnutí Československé vlády byly z těchto Černínských lesů vytvořeny Jihočeské státní lesy České Budějovice – lesní závod Jindřichův Hradec. Hájovna BUKOVÁ a stodola na sousední parcele vedle hájovny byly ponechány ve vlastnictví Jihočeských státních lesů České Budějovice – závod Jindřichův Hradec. Německý hajný Herrman byl se svojí rodinou odsunut a hajným v tomto prostoru a obyvatelem hájovny se stal hajný Jan Petrák se svojí rodinou. Žil zde až do roku 1962 se svým pomocníkem Schmalzbauerem Josefem, který nebyl, ač německé národnosti, pro své bezúhonné chování po válce odsunut a obdržel československé státní občanství. Až do svého přestěhování do Slavonic žil v domku na druhém břehu potoka Dračice(parcela č.847/2). Územně správně byla hájovna přičleněna, tak jako ostatní stavby na Landštejně, ke Starému Městu pod Landštejnem. Protože v roce 1946 došlo k přečíslování veškerých staveb na Landštejně a v jeho okolí, bylo Místním národním výborem města Staré Město pod Landštejnem, hájovně Buková, v roce 1947 přiděleno popisné číslo 9.

Hajný Jan Petrák byl svérázná postava v historii obyvatel hájovny Buková.Vzhledem k tomu, že nebyla při elektrizaci Landštejna a okolí v roce 1938 na hájovnu BUKOVÁ přivedena elektrická energie, byl zde život dosti náročný. Proto v částečně vypleněné hájovně, v její hospodářské části, choval krávu, kozy, dva vepře, králíky, slepice a včely. Na hájovně často hostil vojáky Rudé armády, kteří měli malou posádku na Landštejně. Od nich, dle vyprávění pamětníků, za láhev pálenky, kterou sám na hájovně pálil, získal samopal značky Děktarjev a značné množství nábojů. Velikou rozvahu prokázal na počátku roku 1946, když se do hájovny uchýlila pronásledovaná skupina třech Banderovců, která měla v úmyslu zde si odpočinout a ráno pokračovat přes Rakousko do americké okupační zóny v Německu. Banderovcům, kteří si se zbraní v ruce vynutili stravu a ubytování, nekladli s manželkou žádný odpor. Banderovce, po jejich odchodu z hájovny, v dopoledních hodinách druhého dne zadrželi v prostoru Pomezí vojáci Rudé armády.

Mimo toho však měl i hajný Petrák s vlastnictvím této zbraně dosti potíží s nadřízenými, neboť jejích kvalit hojně využíval pro přilepšení zásobování své rodiny nelegálním lovem.

Tuto neřest s ním řešilo vedení polesí Rožnov, kam lesní úsek BUKOVÁ patřil. I přesto byl hajný Jan Petrák, který se na funkci hajného dostal z lesního dělníka bez odborného vzdělání, velmi pracovitým a myslivecky zdatným hospodářem. Zejména v lovu byl nepřekonatelným mistrem a jeho doprovod zabezpečoval vždy lovecký úspěch hostům z republiky i zahraničí.

Vedoucím polesí byl v této době jmenován mladý lesní inženýr Zajíc. To bylo po válce organizačně ustaveno s lesnickými úseky Rožnov - hajný F. Chasák, Klenová - hajný F.Vašek, Buková - hajný J. Petrák, Stráně - hajný F. Pazour a Matějovec - hajný J. Černý. Vedlejší hospodářská budova byla využívána polesím Rožnov jako seník a sklad.

Problém elektrické energie vyřešil ve spolupráci s přáteli ze státního statku v Nové Bystřici, kteří mu poskytli čtyři tankové baterie z tanků T-34. Ty mu pak střídavě dobíjeli tak, aby je mohl užívat pro osvětlení, provoz radia a posléze i malého televizoru Mánes(ten údajně zakoupil v roce 1960).

V roce 1962 se hajný Jan Petrák s manželkou a dvěma dětmi odstěhoval na hájovnu Stoječín, kde dožil až do svého odchodu do starobního důchodu. Jedinou současnou památkou na hajného Jana Petráka je otvor po vstřelu z brokovnice ráže 12 mm v předsíni domu Ing. Pavézky na Landštejně, který náhodně způsobil při návštěvě v poněkud povzneseném stavu. Hájovna asi jeden rok osiřela a sloužila lesnímu závodu jako příležitostná ubytovna pro lesní dělníky. Dvacet dva včelstev, které hajný Petrák úspěšně choval ve včelíně za budovou hájovny, odprodal včelaři panu Přibylovi, vyhlášenému včelaři z Českého Rudolce.

Ten pro uskladnění včelařských potřeb a ke stáčení medu využíval jednu hospodářskou místnost v hájovně a posléze po roce l963, když byla hájovna pronajata, využíval k tomuto účelu místnost v sousední stodole. Zde včelařil až do doby, kdy stodolu zakoupil Ing. Krčál Josef, tehdy pracovník lesní správy v Českém Rudolci.

Státní lesy Jindřichův Hradec neměly po roce 1962 o hájovnu ani o sousední stodolu žádný zájem také proto, že do prostoru nebyla přivedena elektrická energie. Proto se uvedené vedení rozhodlo objektů a přilehlých prostor zbavit a nabídlo je k pronájmu, případně k prodeji.

Toho využil v případě hájovny pracovník ústavu Makromolekulární chemie v Brně pan Pol Lubomír z Brna, který byl turistickým obdivovatelem celé České Kanady. V roce 1963 hájovnu s přilehlými prostorami pronajal pro rekreaci své rodiny a ke sportovnímu využití. Protože již byl v této době pomocným trenérem a posléze trenérem košíkové družstev žen Univerzity J.E. Purkyně v Brně, pronajímal hájovnu a přilehlé prostory pro letní sportovní soustředění této instituci.

V době tak zvaného demokratizačního oteplení v naší společnosti dne 20.9.1967 zakoupil hájovnu od Jihočeských státních lesů za 22.479 Kč. Po necelém roce se mu podařilo odkoupit i část přilehlých pozemků naproti hájovně o výměře 140 m2.

V roce 1973 se stal zaměstnancem oddělení správy tělovýchovných zařízení Univerzity J. E. Purkyně v Brně, kde na katedře tělovýchovy Filosofické fakulty byla zaměstnána i jeho žena profesorka PaeDr. Anna Polová. V této době byla hájovna využívána velmi intenzivně v létě i v zimě. Studentky fakulty při letních výcvikových kurzech, v rámci zlepšení své fyzické kondice a také pro získání finančních prostředků, brigádně pomáhaly při lesních pracích ve prospěch lesního závodu, zpočátku Rožnovského a poté Landštejnského.

S pracovníky těchto závodů udržoval Lubomír Pol velmi dobré vzájemné vztahy a ti mu byli vždy nápomocni. Často jej na této samotě v hlubokých lesích navštěvovali hajní z okolních hájoven i lesní správce jak z Rožnova, tak i z Landštejna.

Pro letní soustředění byl využíván stanový tábor v přilehlé zahradě s velkým stanem a polní kuchyní pro přípravu stravy a stravování účastníků letních výcvikových kurzů. To měla na starosti jeho žena s pomocnicí. Vydatně při tom pomáhaly i dcery Zuzana a Renata. Nejnáročnější bylo zásobování potravinami pěší cestou z prodejny v Blatech a vlakem z Klenové do Nové Bystřice ze zdejší prodejny Jednota.

V zimních měsících využívala hájovnu k rekreačním pobytům především rodina Polových. Zimy zde byly kouzelné, se značným množstvím sněhu a cesta na hájovnu ze železniční stanice Senotín pěšky, se zavazadly a ve sněhové pokrývce o tloušťce okolo 70 cm, byla velmi dobrodružná a náročná. Tyto těžkosti vynahradilo rodině zázemí hájovny s teplem krbu a rájem ticha, ševelení stromů a šepot padajících vloček.

Lubomír Pol se svojí rodinou navrátili hájovně, zpočátku z části a posléze úplně, charakter živé stavby a její prospěšnost pro rodinu i pro společnost. V rámci možností věnoval pozornost nezbytným opravám avšak s cílem, ponechat hájovnu v původním historickém stavu. Náhrada starých nefunkčních kamen v kuchyni a malé místnosti napravo u chodby za krby, nebyly nejšťastnějším řešením, ale přispěly k větší pohodě života. Na elektrifikaci nebylo ani pomyšlení. Proto byl nadále užíván systém převzatý po hajném Petrákovi a v polovině osmdesátých let nahrazený elektrocentrálou 1 KVA. V roce 1983 se Lubomír Pol, při svém odchodu do starobního důchodu, natrvalo přestěhoval na hájovnu. Zde poněkud zálesáckým životem prožíval velmi aktivně svůj důchodový věk.

Pracoval v lese, pečoval o hájovnu a utužoval své přátelství s lesními dělníky i pracovníky státních lesů. Je třeba zcela upřímně poznamenat, že po svérázném hajném Janu Petrákovi byla hájovna obydlena dalším svérázným mužem, který tento kraj miloval a uměl jej užít plnými doušky. Žil zde sám, při občasných návštěvách své manželky a dospívajících dětí, až do roku 1990, kdy jej po těžké srdeční příhodě, dopravil hajný Dalibor Pavézka z Vitiněvse do nemocnice v Jindřichově Hradci, kde posléze zemřel.

Protože se dcery Lubomíra Pola vzdaly práva na dědictví ve prospěch své matky, hájovnu s přilehlými pozemky zdědila na velmi krátkou dobu jeho manželka prof. PaeDr. Anna Polová.

Ta po pěti měsících náhle zemřela a o dědictví se stejným dílem podílely dcery Zuzana, provdaná Kropáčková a Renata, provdaná Nováková. Ty se dohodly na zrušení spoluvlastnictví a jediným vlastníkem hájovny a přilehlých prostor se stala Zuzana Polová.

Častým návštěvníkem Lubomíra Pola, zejména v době, kdy zde zdokonalovaly svoji fyzickou kondici studentky a sportovkyně družstev košíkové Univerzity J.E. Purkyně, byl pracovník lesní kanceláře, lesní inženýr Ing. Josef Krčál. Ač ženatý, kromě toho, že se mu zalíbila lepá košíkářka Naděžda, zalíbilo se mu celé místo i dosud ne příliš udržovaná stodola na sousední parcele, o kterou nebyl ze strany Lubomíra Pola zájem.

Proto v roce 1967 stodolu na vedlejší parcele a k tomu i přilehlé pozemky výhodně zakoupil. Své pozemky oplotil a započal s rekonstrukcí stodoly na chatu. Podařilo se mu dobudovat studnu č. 2, zavést užitkovou vodu do své chaty a vybudovat jímku na splaškovou i srážkovou vodu.

Postupně vybudoval na zamokřených plochách okolo potoka Dračice , které byly rovněž v jeho vlastnictví, vodní plochu a část těchto prostor osadil jehličnatou dřevinou.

Po založení nové rodiny, s nyní již vystudovanou PaeDr. Naděždou Krčálovou, se jim podařilo v letech 1979 až 1986 vytvořit z bývalé stodoly příjemné, dobře technicky i esteticky vybavené, rekreační chatu.

Od roku 1997 začala kompletní rekonstrukce Hájovny Buková a celého přilehlého prostoru, od roku 2003 následována i opravou přilehlé chaty, která byla, společně s dalšími pozemky, opět k prostoru Hájovny Buková připojena. Byla přivedena elektřina, vybudovány rozvody vody, upraveny příjezdy, dokončen rybníček zvaný Dráček aj.

Rekonstrukce a úpravy byly ukončeny v roce 2017, kdy byly dokončeny i kolaudace veškerých objektů a vše zaznamenáno a zakresleno v katastru nemovitostí.